Podle pověsti se kdysi přeli dva sedláci o hranice svých polí. Nakonec jeden z nich pronesl: ,,Ať to tedy rozhodne čert!“ Do rána se pak prý mezi oběma pozemky objevil velký kus skály. Podle pověsti ji tam donesl čert a jak byl po cestě unaven, usedl na něj a usnul. Na skále byl vytlačen řetěz, kterým měl mít čert přivázanou skálu na zádech, a bylo též vidět vytlačené místo ve skále po zádech čerta. Nyní však již skála neexistuje, během zcelování polí byla rozorána zemědělským družstvem. Podle některých zdrojů se ale má v blízkosti Hrbova nacházet též tzv. čertova stolička a čertova postel, ovšem jejich polohu se nepodařilo zjistit. Zdá se, že zcela zarostly křovím.

Poblíž Hrbova (nedaleko Palečkových rybník) se možná kdysi nacházela ještě jedna tzv. Čertova skála, o které se zmiňuje následující pověst.

Pověst vypráví, že kdysi dávno měli v Meziříčí nouzi o pitnou vodu. Tehdy se do svého rodiště vrátil voják, který se velmi rád před místními chlubil tím, co všechno dovede, mimo jiné že umí hloubit studny a dokonce i najít vodu. Ne každý mu věřil. Zpráva se však dostala až k hraběti a ten neváhal a vojáka si dal zavolat. Zeptal se ho, jestli by našel vodu i na zámku. Voják nezaváhal a odpověděl, že to je hračka. Používá prý k tomu malý proutek. Hrabě mu tedy nabídl, že pokud najde na nádvoří (tehdy ještě hradu) vodu, že se o něj do smrti postará.

Hned druhý den se dal voják do práce. Vzal malý proutek a začal s ním hledat po nádvoří vodu. Po nějaké době opravdu našel pramen. Ihned zavolal kopáče a dali se do práce. Po chvíli však narazili na tvrdou skálu. Ta jim práci značně ztěžovala. Několik dní trvalo, než se dostali o loket níž. Navíc ani v několikametrové hloubce stále neobjevili žádnou vodu. Hrabě dal tedy vojákovi poslední 3 dny času. Vojákovi začalo téct do bot. Buď najde vodu nebo s ním hrabě zatočí. Zachoval však chladnou hlavu. Ve světě se přece jen něčemu naučil, a tak se obrátil s prosíkem na čerta.

Čert samozřejmě přispěchal na pomoc. Na oplátku však žádal za svou službu vojákovu duši. Pro ni si měl přijít za tři roky. Voják souhlasil, stanovil však podmínku, že ve studni musí být aspoň 2 metry vody a že s prací musí být čert hotov dřív, než zakokrhá první kohout. Čert souhlasil a dal se hned do práce. Voják však také neotálel. Nechtěl čertovi jen tak darovat svou duši. Proto se rozběhl do města na trh, aby tam koupil kohouta. Schoval ho do komory pod koš a vyčkával. Zatím čert usilovně kopal. A když už byl čert téměř u konce, voják pustil kohouta zpod koše. Ten se protáhl a začal z plného hrdla kokrhat. Právě včas. Až teď totiž čert vyrval poslední balvan, ze skály vytryskl mohutný proud vody, ale pozdě. Čert úkol nesplnil podle dohody. Zařval, uchopil balvan, vyletěl s ním do vzduchu a vztekle s ním mrštil o zem. Pak do něj ještě kopl a odletěl. Od té doby je na meziříčském zámku vody dost.

(pozn.autora-čerpáno z publikace Pověsti z Vysočiny, Miroslav Hedvábný, vydavatelství Akcent,2001