Období první světové války tak, jak ji zažili Hrbovští a Svařenovští, jsem se chystal zpracovat už delší dobu. Bohužel v roce 2014, kdy jsme si připomněli 100 let od jejího začátku, jsem ještě neměl k dispozici vlastně žádný písemný materiál. Teprve o rok později jsem se dostal k druhé školní kronice uložené ve velkomeziříčském archivu. Ta pokrývá dokonce období až do roku 1939 včetně. Takže vedle obecní kroniky je dalším důležitým oficiálním pramenem i pro období první republiky. K pozastavení ale stojí i svařenovská kronika psaná po nějaký čas tamním rodákem Vítězslavem Viktorem Dvořákem. Jeho bratři a sousedé se války přímo účastnili, takže v některých případech přináší autor zajímavá fakta. Naproti tomu se ale nezdá být v Dvořákově kronice správná informace o počtu padlých, záznamy je tedy třeba brát s rezervou.
V roce 2015 jsem získal navíc od pana Šoukala ze Svařenova snímek jeho pradědečka v c. k. rakouské uniformě – jeden z mála dostupných fotografických materiálů k tomuto tématu, který pochází z našich osad. Je tedy čas věnovat trochu prostoru první Velké válce.
Příčiny a průběh války
Všeobecně je známo, že válku odstartoval atentát studenta Gavrilo Principa na rakouského arcivévodu a následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este v srbském Sarajevu. Ve skutečnosti ale byly příčiny daleko rozsáhlejší a atentát posloužil jen jako pouhá záminka. Mezinárodní napětí vzrůstalo mezi světovými velmocemi zejména kvůli nerostnému bohatství, koloniím nebo odbytištím pro vlastní výrobky. Na počátku války proto nestálo proti sobě jen Rakousko-Uhersko a Srbsko, ale tzv. státy Ústředních mocností (nejprve do nich patřilo Rakousko-Uhersko a Německo, později se připojila Osmanská říše a Bulharsko) a státy Dohody (zprvu Velká Británie, Francie a carské Rusko, později se připojila Itálie a USA). Protože jednotlivé velmoci přenesly vliv i do svých kolonií, rozšířila se válka prakticky do celého světa. Zasáhla Evropu, Asii, Afriku a probíhala i ve světových oceánech. Přímo v Evropě se odehrávala postupně hned na několika frontách (západní, východní, jižní neboli Balkánská a italská). Itálie – ač zprvu součástí velmocenského bloku okolo Ústředních mocností – se v roce 1915 přidala na stranu Dohody a zahájila tak boj proti Rakousku-Uhersku.
Podrobně popsat vývoj Velké války není v silách mého článku, ostatně povolanější je k tomu třeba Vojenský historický ústav. Co vám naopak dokážu zprostředkovat, jsou zápisy hrbovských kronikářů. Do školní kroniky tehdy zapisoval Martin Chramosta, správce hrbovské školy, amatérskou kroniku svařenovskou sepsal Vítězslav Viktor Dvořák, který bydlel tou dobou ve „Svařenovském dvorku“ (vrchnostenský dvůr). Zápisy ve školní kronice obsahují i detailněji popsaný válečný vývoj. Protože ale c. k. mocnářství cenzurovalo tisk a válečné informace mohli žurnalisté získávat pouze z oficiálních zdrojů, dá se předpokládat, že obdobná nařízení mohla platit i pro psaní kronik. Zatím nedokážu údaje ověřit, za pravdivé ale myslím můžeme považovat alespoň hospodářské údaje, záznamy o počtu branců a podobně. Ostatně někteří z vás jistě účast svých předků ve válce alespoň z vyprávění potvrdí.
Hrbovské a svařenovské válečné zkušenosti
31. 7. 1914 nařizuje císař František Josef I. všeobecnou mobilizaci. K příslušným plukům ihned odcházeji z Hrbova Jan Novotný (z čísla 9), František Svoboda (10), František Sláma (11), Jaroslav Sláma (11), Vincenc Mejzlík (12), František Sedláček (14), Jan Čermák (21), František Voda (16), Vincenc Oulehla (19), Jiří Marek (17). Jinde bydlící zdejší byl František Říha. U vojska už v tu dobu sloužil Josef Šabacký (8).
Ze Svařenova v první vlně k odvodu zamířili František Smejkal (z čísla 1), Jan Vrána (2), Josef Pešek (3), František Šabacký (6), Ludvík Toman (11), František Matula (16), Vincenc Dřímal (17) a Ludvík Šoukal (14). Právě fotografii Ludvíka Šoukala v rakousko uherské uniformě mám možnost vám díky jeho vnukovi Stanislavu Šoukalovi ukázat (pozn. původně jsem zde špatně uvedl, že fotografii poskytl Karel Šoukal, za což se omlouvám).
Mobilizace se tehdy dotkla právě sloužících vojáků prezenční služby (ročníky 1890, 1891 a 1892). Ti tvořili mírový stav armády. Nad tento rámec povolalo mocnářství všeobecnou mobilizací do služby záložníky (ročníky 1882 až 1889) a tzv. vycvičené domobrance – tedy ze zálohy svých jednotek již vyřazené muže. Mimo to byli předčasně povoláni k odvodu i muži, kteří měli nastoupit službu až na podzim roku 1914 a další záložníci. Armáda postupně povolávala čím dál tím starší ročníky a navíc snižovala kritéria, podle kterých měl být muž považován za schopného služby. Ve výsledku nakonec nastoupili do zbraně muži staří mezi 18 a 53 lety. [1]
Hrbovští a Svařenovští se pozdějších odvodů a dalšího povolání do bojových akcí účastnili také. Po první vlně mobilizace koncem července byli další z nich povoláni 20. srpna – šlo o tzv. domobranu II. výzvy (muži do 42 let). Ze Svařenova odešli František Vlach (z čísla 4), Jan Havelka (19) a František Šoukal (24). V září následovaly další odvody a nástup na vojenskou prezenční službu.
5. května 1915 se císařským nařízením rozšiřuje druhá výzva domobrany – a to až do 50 let věku. Odvedeni byli 6. září z Hrbova řídící učitel Martin Chramosta, František Dvořák (z čísla 20), Josef Brabec (6), Vincenc Smejkal (25). Ze Svařenova byl 10. září odveden Jan Svoboda (č. 10).
6. ledna 1916 císař František Josef I. rozšiřuje „povinnost k válečným úkonům“ na muže do 55 let věku s tím, že starší vojáky může armáda použít na území mocnářství mimo frontovou linii.
Italští uprchlíci
29. dubna 1916 je dokonce mezi odvedenými hrbovskými mladíky narozenými v roce 1898 i italský uprchlík z ostrova Ischia. Jmenoval se zřejmě Tulio Angeli a spolu s Josefem Brabcem nastupuje službu 11. 5.
Ostatně uprchlické rodiny byly v Hrbově ubytovány hned tři. 25. května 1915 přichází dvě rodiny o dvanácti členech z Rivy (ze zápisu odhaduji povolání a jméno pouze otce jedné rodiny – zahradník Nicoladi Josef, jméno druhé hlavy rodiny můžete zkusit odhadnout na stránce 14 školní kroniky sami). Obě ubytovali místní v domě číslo 11. Téhož roku 9. června přichází rodina z Tridentu – nastěhována byla do čísla 30. Do Svařenova přišlo ve stejný den 9 uprchlíků, z nichž v květnu 1917 zřejmě jedna žena (Maria Angeli) odešla do Velkého Meziříčí. Koncem téhož měsíce se do Svařenova nastěhovalo 5 členů rodiny Miorelli Tulia.
Zápisky Vítězslava Dvořáka
Války se účastnil podle svých slov i Vítězslav Viktor Dvořák (nar. 27. 7. 1893), konkrétně od 21. 6. 1915. Do armády nastoupil ke 14. zeměbraneckému pěšímu pluku. Tam dosáhl hodnosti svobodníka, než přešel 7. 6. 1916 v městě Luck na západě Ukrajiny spolu se dvěma bratry do ruského zajetí. Do legií se přihlásil v Darnici (zajatecký tábor u Kyjeva; konkrétně 2. 12. 1917). Zprvu byl s bratrem Janem u 5. pluku, později u 12. pluku. Bratr František sloužil u 7. pluku. Na konci války byl Vítězslav Dvořák demobilizován.
Podobně jako on byli v ruských legiích z Hrbova:
- Jaroslav Sláma (z čísla 11; narozen 29.4.1891, jeho poslední hodnost byla střelmistr, do legií se přihlásil v Jekatěrinburgu, působil ve 2. střeleckém pluku, později v 1. těžké dělostřelecké divzi);
- František Říha (z čísla 27; narozen 1. 4.1886; zajat byl 8.9.1914 v obci nebo městě Dub; v obou armádách byl pouhým vojínem, v rakouskouherské sloužil u 81. pěšího pluku, v legiích u 7. střeleckého pluku; na konci války byl demobilizován)
- Ing. Josef Šabacký (z čísla 8; narozen 16.3.1883 nebo 10.3.1883; byl kadetem u 10. pěšího pluku rakouské armády, do zajetí přešel 2.11.1914 v Opatově, do legií nastoupil asi 26. 8. 1916 a postupně dosáhl hodnosti poručíka; na konci války se vrátil do vlasti).
- Vincenc Oulehla, narozen 31. 3. 1880, který prvně sloužil v rakousko-uherské armádě u 14. zeměbraneckého pěšího pluku; 14. 12. 1914 padnul v Karpatech do zajetí a do legií v Rusku se přihlásil v Kurganu, neznámo kdy; 10. 10. 1918 byl ale zřejmě zařazen do jiné legie, zřejmě do pracovního praporu.
Ze Svařenova pak spolu s Dvořákem nastoupili na frontu i jeho dva bratři:
- Jan (nar. 15.11.1889; nastoupil k 81. pěšímu pluku, stal se postupně desátníkem; do zajetí přešel 7.9.1915 v Tarnopolu; k legiím se přihlásil 1.7.1917, Buč Balanovka Kyjev; postupně se dostal na hodnost četaře a působil nejprve u 5., později u 12. střeleckého pěšího pluku; v legiích skončil 14.9.1920 a byl demobilizován)
- František (nar. 6.6.1895; v rakouské armádě byl vojínem u 81. pěšího pluku; do zajetí přešel 7.9.1915, u Tarnopolu; do legie se přihlásil 21.6.1917, Buča Kyjev; dosáhl hodnosti desátníka; 23.7.1920 skončil v legiích a byl demobilizován)
Dále se mi v databázi podařilo najít ještě jednoho legionáře:
- Ludvík Dřímal, narozený 17. 11. 1890, po celou dobu služby byl vojínem; v rakousko-uherské armádě sloužil u 14. zeměbraneckého pluku, než padl 1. 4. 1915 v Karpatech do zajetí, 30. 7. 1918 pak nastoupil do legií, a to v Samaře, demobilizován byl 2. 8. 1920.
Většinu z těchto shora uvedených údajů se mi podařilo získat nebo ověřit u Vojenského historického ústavu v jejich databázi.
Vítězslav Dvořák pak popisuje, že při návratu ze Sibiře byl při konfliktu s Japonci o broněvik Orlík raněn. Broněvik byl obrněný vlak, které se za první světové války uplatnily zejména v Sovětském svazu, Německu a Polsku. Bývaly pancéřované a vyzbrojené například kulomety, děly či doprovodnými obrněnými vozidly. Na Orlíku mělo působit až 58 vojáků, jedním z nich byl i Dvořák, kterého během zmíněného střetu ranili do obou nohou. Stalo se to až 9. dubna 1920 v Mandžurii, krátce před transportem posádky vlaku zpět do vlasti. Mezi daty 22. 5. a 1. 7. posádku evakuovala loď Sherman do vlasti, bratři Dvořákovi vyrazili podle Vítězslavových slov 21. 7. na lodi Logan z Vladivostoku a domů se vrátili v září 1920 (dle záznamů VHÚ 14. 9. 1920 přechodem státní hranice v Horních Dvořištích).
V říjnu 2018 jsem měl možnost navštívit modelový obrněný vlak – tzv. Legiovlak, který křižuje Českou republiku právě na připomínku konce První světové války. Na snímcích můžete vidět ukázky z výstavy a interiéru jednotlivých vozů, například poštovního, zdravotnického nebo bojového vozu. Můžete si představit, že právě i naši hrbovští a svařenovští legionáři v podobném vlaku žili a bojovali.
Vítězslav Dvořák dále ve svých zápiscích popisuje, že domů se vracel čínskými moři, Indickým oceánem, Rudým a Středozemním mořem. Bratr František cestoval z Vladivostoku přes Tichý oceán, Ameriku a Atlantik.
Výsledek války
Válkou citelně oslabené centrální mocnosti nakonec 5. října 1918 kapitulovaly. Boje si vyžádaly až 10 milionů obětí, rozdělily rodiny a citelně zasáhly ekonomiky všech zúčastněných států. Versailleským mírem byly proto stanoveny válečné reparace, které měly za cíl nahradit poškozeným státům část ztrát a potrestat hlavní viníky války – Německo a rakouské mocnářství.
Oběťmi války se stali do zbraně povolaní hospodáři, řemeslníci, lékaři a další příslušníci důležitých civilních povolání. Poválečná společnost se proto musela radikálně změnit. Dosud typicky mužská povolání začaly postupně vykonávat ženy. Ty navíc získaly hlasovací právo a všeobecně se jejich společenské postavení zlepšilo.
Také Hrbov a Svařenov se válkou změnil. Předně se stal součástí nově vzniklého státu – Československa. Na bojových frontách ale přišly obě obce o několik občanů. Válečné ztráty opět podrobně popisuje školní kronika.
Původem z Hrbova zemřeli Vincenc Smejkal (z čísla 25) v nemocnici v Pyrně 2. 5. 1917, Karel Večeřa (21. 7. 1915, bojoval na italském bojišti, pohřben má být v místě zvaném Selz; sloužil u 81. pluku), Vincenc Říha a Antonín Kolouch. Posledně jmenovaný byl mým předkem – prapradědečkem a v rodinném albu jsme nalezli snímek (z roku 1932) kaple na hřbitově Amras v Innsbrucku (Innsbruck Oorlogsmonument 1914-1918 Amras), ve které byla zapsána jména všech padlých v tomto úseku fronty.
V únoru 2022 jsme spolu s rodinou místo navštívili a pořídili tam fotodokumentaci kaple, která je veřejně přístupná. Antonín Kolouch byl zřejmě infanteristou 14. zeměbraneckého pluku a podle místních novin Innsbrucker Nachrichten z 15. října 1916 padl někdy v tomto období. Odpočívá v tamní kryptě spolu s dalšími 1807 vojáky této oblasti, velmi pravděpodobně mezi nimi budou i další Češi. Pátrání po oficiálních údajích v knihách padlých se ale zatím nedaří, některé údaje zřejmě nejsou ani po více než sto letech od konce války dostatečné.
Svařenov ve válce ztratil Vincence Štolfu, Vincence Dřímala, Františka Střechu a Františka Kotačku. Podle dostupných záznamů ve válce zemřel taky Josef Trojan. O některých jmenovaných bohužel dosud nejsou veřejně dostupné záznamy. Jak můžete vidět, odkaz na konkrétní elektronický profil vojáka je dostupný jen u některých z nich.
Z války se také vrátili ranění vojáci. Z Hrbova Svoboda František (číslo 10), – zraněn byl do kotníku na noze u Zamośće, Čermák Jan (č. 21) zraněn do pravé nohy na ruském bojišti, o nohu později v Praze přišel; a Stanislav Říha – zraněn byl do pravé ruky. Podle zápisu kronikáře měl ruku umrtvenou a v roce 1920 zemřel v ústavu u sv. Jana pod Skálou, kde pracoval jako hlídač sadů.
Do Svařenova se se zraněním z bojů vrátili Oulehla Jan (č. 9) a Svoboda Josef (č. 10). Ten podle zápisu dostal zaměstnání listonoše ve Velkém Meziříčí.
Založení Československa
Poválečné rozložení sil v Evropě pozměnil jeden důležitý fakt – osamostatnění některých států. Například Československa. Ze zápisů hrbovských kronikářů je patrné nadšení a velká radost. Popisují ustavování prvních demokratických institucí i významné momenty prvního demokratického státu na našem území. Podrobnější článek o této etapě v historii země i obou obcí popíšu zase jindy.
Nové uspořádání Evropy, z něho plynoucí nespokojenost poražených mocností a také nefunkční společenství národů se staly brzy základem války nové, kterou vyprovokoval Adolf Hitler. I tato válka bude předmětem samostatné stránky.