Kolektivizace

Likvidace sedláků v Hrbově

30. listopadu 1955 zemřel ve vazební věznici v Praze na Pankráci hrbovský sedlák Václav Křeček. Podle vyšetřovacího spisu a jeho syna, Ludvíka Křečka, trpěl delší dobu žaludeční chorobou, která se mu zřejmě stala v nevyhovujících vězeňských podmínkách osudnou. Do věznice se dostal o několik týdnů dříve po soudním procesu, ve kterém vystupoval jako tzv. vesnický boháč – kulak.

Památník obětem komunismu

Památník obětem komunismu

Václav Křeček se narodil 20. 9. 1900 v Hrbově na gruntu číslo 1, který vlastnil podle kronik jeho otec a dědeček. Statek se poprvé připomíná už v 18. století (tehdy ještě v majetku rodiny Štěpánkových), když po velkém požáru v roce 1765 kompletně vyhořel celý Hrbov s výjimkou právě usedlosti číslo 1.
Václavův otec Tomáš býval podle kronik starostou obce a důvěru občanů měl zřejmě i Václav, když byl několikrát zvolen do zastupitelstva. V roce 1945 pak vstoupil i do nově vznikajícího místního národního výboru.
Statek Václav převzal po otci v roce 1930, náleželo k němu 40,02 ha pozemků, z toho 33,63 ha zemědělské půdy. Později na něm hospodařil s manželkou, dcerou a dvěma syny.
V té době už se začíná ve světě projevovat hospodářská krize se všemi důsledky. V roce 1939 pak československé území ovládají nacisté a veškerá zemědělská výroba se musí přizpůsobit válečnému zásobování na úkor volného trhu i civilního obyvatelstva. Po válce zase svobodně hospodařící zemědělce začíná pomalu vytěsňovat komunistická strana, která po únoru 1948 přebírá vládu v Československu. Zemědělská výroba se dobrovolně nebo i násilím dostává z rukou samostatných rolníků do téměř výhradní působnosti Jednotných zemědělských družstev.

Kolektivizace v Hrbově

V Hrbově se o první JZD místní občané pokoušejí od 12. dubna 1949. Podle zápisů v kronice se ale „členové přípravného výboru dali zviklat reakční propagandou kulaků, přípravný výbor nevyvíjel žádnou činnost a brzy se rozpadl“.
Kulak – vesnický boháč – bylo původně ruské označení pro bohaté vesnické rolníky. Přesná hranice, od které už člověk mohl být označen za kulaka, ale neexistovala. V Československu šlo převážně o zemědělce, kteří vlastnili pozemky o minimální výměře 15 ha, ale později i menší. Snahou komunistické státní moci bylo kulaky zbavit majetku, společenského postavení nebo i fyzicky zlikvidovat. Vhodným prostředkem k tomu se staly povinné zemědělské dodávky.

Zemědělské dodávky

Každá zemědělská organizace měla po roce 1949 povinnost odvádět státu určitou část své roční produkce. Státní aparát ale postupně nastavoval daleko tvrdší podmínky právě pro kulaky, zatímco JZD zvýhodňoval. Povinné dodávky se pro sedláky zvyšovaly tak, aby je nebyli schopni splnit. Vedle toho jim například komunistická státní moc vyměňovala pozemky za neobdělané nebo méně kvalitní (v rámci tzv. technicko-hospodářské úpravy, tedy scelování pozemků), zabavovala zemědělské stroje nebo nevyplácela peníze za povinně dodané zemědělské výrobky. Sjednocujícím cílem byla likvidace selského stavu a převedení majetku do vlastnictví vznikajících JZD. Nesplnění předpisu dodávek mělo totiž za následek přísné tresty – finanční pokuty, tresty vězení, zabavování majetku a vypovězení z místa bydliště.

Akce K v Hrbově

Proces likvidace selského stavu úředně státní moc označila v tajné vládní směrnici tří ministrů z roku 1951 termínem „Akce K“ (jako „kulak”). Nezákonná, ale velmi důsledně vymáhaná norma umožňovala perzekvovat jak dotyčného sedláka, tak celou jeho rodinu, a to nikoli před řádným soudem, ale třeba i jen z titulu pravomoci místních nebo okresních národních výborů. V jejich rámci ukládaly tresty tzv. trestní komise ONV.
To všechno je i případ Hrbova, a díky kronikám a dalším dochovaným písemnostem můžeme tuto neblahou část historie zdokumentovat.
Druhá zmínka o kulacích je v hrbovské kronice v roce 1951. Sedlák Stanislav Bureš dostal od trestní komise Okresního národního výboru pokutu 120 000 Kčs a 4 měsíce vězení za sabotování dodávek. Jeho usedlost a pozemky v následujícím roce definitivně připadly MNV jako základ pro tehdy ještě neexistující JZD. V kronice na straně 77 stojí následující text: „…pod záminkou soudržnosti evangelíků začal tajně rozleptávat stranu, byl vystěhován do Rousměrova, pobyt v Hrbově mu byl MNV zakázán, začal pracovat jako skladník v Kunčicích u Ostravy, ale při tajných návštěvách v Hrbově dále rozrušoval pomocí soudruhů evangelíků MO KSČ a možnost socialisace vesnice.”
O rok později Vincenc Mejzlík dostává pokutu 20 000 Kčs za to, že údajně lil do dodávek mléka vodu.
Téhož roku dostává trestní komise ve Velkém Meziříčí podnět od VB na Václava Křečka a také Marii Kadelovou. Křeček podle rejstříku přestupků neplní dodávky a dostává pokutu 10 000 Kč, vyšetřování Marie Kadelové bylo odloženo. I v jejím případě jde nejspíš o neplnění dodávek, protože téhož roku žádá o předání usedlosti MNV. Národní výbor ale odmítá, dokud nebude založeno v obci JZD.
Družstvo nakonec v červenci vzniká. Členy se stává 16 malých rolníků a 5 středních zemědělců. O přijetí žádá i Václav Křeček a Vincenc Mejzlík, jejich přihlášky jsou ale zamítnuty. Domnívám se, že z obavy, aby jako sedláci nezískali v JZD vliv.
Ve stejném roce ještě trestní komise ONV likviduje statek „kulaka” Františka Sedláčka. Kvůli nedodání všech předepsaných zemědělských výrobků přichází František Sedláček o 28 hektarovou zemědělskou usedlost a je potrestán zákazem pobytu v obci. Z jeho majetku se těší nově vzniklé JZD, které i přes radostné titulky v novinách (viz kronika str. 87) stále nefunguje podle komunistických ideálů, slovy kronikáře totiž „…přeorávání starého myšlení v hlavách družstevníků je mnohem těžší než rozorání těch nejvyšších mezí”. To se potvrzuje hned v následujících letech. Nedaří se adaptace kravína a členové družstva nedodržují stanovený plán dělení se o úrodu. Nový kronikář Ladislav Drápela v roce 1953 doplňuje, že doposud družstvo opustilo 8 členů.

Případ Křeček

Náhrobek Václava Křečka

Náhrobek Václava Křečka

Pravděpodobně i kvůli vlekoucím se problémům se vznikem JZD se státnímu aparátu hodí potíže, ve kterých se už nějakou dobu utápí i poslední hrbovský „vesnický boháč“, jak o něm hovoří soudní spisy. Na usedlosti hospodaří prakticky jen s dcerou a synem Ludvíkem. Druhý syn Václav byl totiž tou dobou na vojně a manželka trpěla psychickým onemocněním, kvůli kterému nebyla schopná v zemědělství pracovat. Ludvík Křeček v rozhovoru se mnou připomíná, že on i bratr Václav byli jakožto synové sedláka povoláni k jednotkám PTP – Ludvík jako stavbař, Václav na práci do dolů.
Václav Křeček starší v roce 1954 nedokáže splnit předpis na zemědělskou dodávku a o rok později na něj okresní plnomocník ministerstva výkupu podává trestní oznámení. V září si příslušníci Veřejné bezpečnosti Václava Křečka odvedou do vazby rovnou z pole u rybníka Jestřábce pod Hrbovem, domů už se nikdy nevrátí. Nutno dodat, že překvapení je znát i na hrbovských občanech, jak dokládá zápis kronikáře Ladislava Drápely: „24. září 55 byl vzat do vazby v Jihlavě Václav Křeček, že prý sabotoval, ale jak je zjištěno byl všude dobrý hospodář.”
Velkomeziříčský prokurátor prom. právník (pozn. – promovaný právník byl titul absolventů právnických fakult po roce 1948) Zdeněk Brym zahajuje vyšetřování už o měsíc dříve, přesně 24.8 1955. Václava Křečka a jeho ženu prověřuje pro podezření ze spáchání trestného činu ohrožení jednotného hospodářského plánu – tedy pro neplnění předepsaných dodávek. 30. srpna ještě prodlužuje Veřejné bezpečnosti lhůtu na došetření o tři dny, následujícího dne ale příslušníci předávají prokurátorovi spis, který už oba domnělé pachatele viní ze sabotáže. Tedy z daleko závažnějšího činu.
Žalobu pro sabotáž na Václava Křečka a jeho ženu podává prokurátor 19. září k soudu ve Velkém Meziříčí. Hlavními argumenty jsou soustavné neplnění dodávek, nechování dostatečného počtu dobytka a fakt, že si Křečkovi v roce 1955 nechali semlít 7 q obilí pro vlastní potřebu, i když byli na dodávkách dlužni už z roku předcházejícího. Prokurátor nezapomíná zdůraznit, že obviněný je vesnický boháč a takovou optikou by na něj soud měl nahlížet.
Téhož dne posílá zprávu krajskému prokurátorovi Vlastimilovi Kubitovi. Mimochodem člověku, který se účastnil i procesu s arnoleckým rodákem a číhošťským farářem Josefem Toufarem. Kubita připomíná okresnímu prokurátorovi, že na oba obžalované musí být ještě před hlavním líčením uvalena vazba a zajištěn jejich majetek.
24. září Václava Křečka odvádí VB do vazby. On i jeho žena jsou odsouzeni po hlavním líčení už 5.10. Václava Křečka odsuzuje soudkyně ve Velkém Meziříčí JUDr. Eliška Laudátová k pěti letům odnětí svobody, propadnutí majetku a trvalému vystěhování z obce. Na jeho ženu uvaluje vazbu také a odsuzuje ji k tříletému vězení.
17. října podává advokát odsouzených manželů JUDr. Vladimír Jaroš odvolání, později doplní i důvody, pro které má být rozsudek přehodnocen. Na to reaguje okresní prokurátor odvolací odpovědí, ve které hájí svoje stanovisko a chválí rozhodnutí velkomeziříčského soudu. Spolu s tím předává spisy novému krajskému prokurátorovi Neblovi, který má odvolací řízení v Jihlavě na starost.
V odvolacím řízení ale překvapivě krajský soud domněnky okresního prokurátora a rozsudek soudu nižší instance shazuje pod stůl. Argumentuje tím, že okresní soud nevzal v potaz žádné polehčující okolnosti a veškerá podezření, která by spíše měl přičítat nedbalosti hospodáře (nedodržování stavu dobytka, nedostatečné samozásobení pícninami atd.), automaticky považuje za sabotérský čin. Z rozsudku vlastně vyplývá, že okresní soud na to, o jak závažný trestný čin se jedná, si počíná velmi nedbale a k odsouzení obviněného mu stačí jen dojmy a předpoklady bez prokázání úmyslu páchat nějakou nepravost.
Mohlo by se zdát, že manželé Křečkovi mají po tak rozhodných závěrech vyhráno. Soud ale rozsudkem mění kvalifikaci trestného činu ze sabotáže na nedbalostní neplnění povinnosti výkonného zemědělce. Ludmila Křečková je z vazby propuštěna a po psychiatrickém vyšetření zproštěna obžaloby. Stát jí později dokonce vrací i celou usedlost. Václav Křeček je odsouzen k 18 měsícům vězení a finanční pokutě 1500 Kčs (nebo k dalším 6 týdnům vězení). Ve věznici v Praze na Pankráci si ale odsedí už jen necelý měsíc.

Snímek z prvního svatého přijímání poskytl syn Václava Křečka Ludvík. Je na něm otec Václav Křeček s manželkou Ludmilou, dvojčata Ludvík a Václav a jejich sestra Marie.

Snímek z prvního svatého přijímání poskytl syn Václava Křečka Ludvík. Je na něm otec Václav Křeček s manželkou Ludmilou, dvojčata Ludvík a Václav a jejich sestra Marie.

Zřejmě vlivem špatných podmínek ve věznici se zhoršuje jeho žaludeční onemocnění. V pátek 25. listopadu podstupuje operaci, ale 30. listopadu ve svých 55 letech umírá na následky zápalu plic. Příbuzným není dovoleno se se zesnulým ani rozloučit, Václava Křečka vězeňská služba nechává pohřbít ve stejném hromadném hrobě v Praze Ďáblicích, do kterého uložili komunisté i Miladu Horákovou, Heliodora Píku nebo faráře Josefa Toufara. Až do 90. let dokonce neměl ani vlastní pomník a nebylo známo, kam byl přesně pohřben. Z původně zarostlého a nevzhledného hrobu teprve tehdy udělal Stanislav Stránský upravené čestné pohřebiště členům III. odboje. A právě v té době získal svůj pomník nad tzv. šachtou 42 i Václav Křeček.
Po skončení soudu v Jihlavě se na statek vrátila z vazby Ludmila Křečková. Podle syna Ludvíka zatím spolu se sourozenci Václavem a Marií hospodařili sami. Ludvík Křeček vzpomíná, že během soudního procesu musel spolu s několika brigádami z Velkého Meziříčí sklidit úrodu. Ta až na nejnutnější část připadla zřejmě státu.
Protože ani rozsudek krajského soudu nedopadl pro Křečkovy příliš příznivě a hospodář zůstal i nadále ve vězení, rozhodli se přenechat statek bez výhrad a finančního vyrovnání státu, potažmo nově vznikajícímu JZD. Nějaký čas ještě všichni jakožto družstevníci zůstali v Hrbově. Později se Václavova dcera odstěhovala do Osového, syn Václav do Třebíče a jeho bratr Ludvík do Velkého Meziříčí. Ten až do maminčiny smrti na statku v případě potřeby vypomáhal. Po revoluci Křečkovi statek získali v poměrně žalostném stavu nazpět a prodali ho příbuzným z Hrbova.

Pryč z Hrbova

Ludvík Křeček, se kterým jsem měl možnost mluvit u něj doma ve Velkém Meziříčí, si na případ živě vzpomíná. První, na co si okamžitě vzpomene, je fakt, že jeho otce VB zadržela jen v lehkém pracovním oblečení rovnou na poli. Ostatně tohle jako první napadne každého hrbovského pamětníka. Sám Ludvík u zadržení nebyl, nicméně o této události vypráví téměř shodně všichni dotazovaní, obdobně ji líčí i kronikář v jedné z obecních kronik.
Krátce nato soud zadržel i Ludvíkovu matku, a tak na usedlosti museli Václav, Ludvík a Marie hospodařit sami. S neskrývanou zlostí si Ludvík Křeček vzpomíná, že musel na rodinných pozemcích hospodařit podle příkazů předáků brigád, které přišly z města vypomoct se sklizní brambor.
S otcem byla rodina v kontaktu prakticky jen prostřednictvím dopisů. Ty má Ludvík Křeček dodnes uschovány spolu s porevolučním rozsudkem žďárského soudu o rehabilitaci jeho rodičů. Otec pomocí dopisů žádal třeba o zaslání oblečení a potravin, zajímal se o dění v obci, v posledním dopise rodinu informoval také o své nastávající operaci.
V době, kdy si Václav Křeček odpykával trest ve vězení, pracoval Ludvík nějakou dobu v hrbovském JZD. Později se kvůli neshodám s místními odstěhoval do Kochánova do traktorové stanice. Hrbovští představitelé MNV ho ale nechtěli pustit, chtě nechtě se proto musel do Hrbova vrátit. Definitivně se odstěhoval ke své nastávající ženě do Krásněvse o něco později, zhruba v době, kdy tam začala fungovat strojní traktorová stanice. Do Hrbova už se podle svých slov vrátit nechtěl.
I přes smutný konec vidí v celém případu alespoň jeden světlejší moment. Krátce po otcově smrti se totiž seznámil se svou manželkou Marií (za svobodna Koudelovou). Když se totiž rodina dozvěděla, že Václav Křeček zemřel, Ludvík šel do pojišťovny vyřídit pohřební pojistku. Právě úřednice, která s ním událost řešila, se později stala jeho manželkou. O ni se dosud kvůli jejímu špatnému zdravotnímu stavu pečlivě stará.
Dnes už Ludvík Křeček hrbovským nic nezazlívá. Aktéři, o kterých si myslí, že za udáním jeho otce stáli, už jsou pravděpodobně po smrti a jejich potomci na něm vinu nemají.

Pátrání po strůjcích procesu

K obdobnému výsledku jsem zatím došel i já. Co se týká tehdejších účastníků soudního procesu, podařilo se mi dohledat jen jméno JUDr. Elišky Laudátové, soudkyně okresního soudu, která je podepsaná pod prvním rozsudkem. Ta zemřela v lednu 2014. Osudy ostatních strůjců procesu, jako jsou vyšetřovatel ppor. Menšík z velkomeziříčského oddělení VB, okresní prokurátor Zdeněk Brym, krajští prokurátoři Jan Nebl a Vlastimil Kubita se mi zatím zmapovat nepodařilo.
Z prostudovaných dokumentů také nevyplývá jméno okresního plnomocníka Ministerstva výkupu ve Velkém Meziříčí, který podal podnět k vyšetřování. Určitá naděje ale ještě spočívá v možnosti, že se dochoval i vyšetřovací spis případu. Většina ostatních informací se poměrně přesně dá zjistit porovnáním kronik s tzv. deníkem v trestní věci, který je uložen ve státním archivu, a dále doplněním výpovědi pamětníků.
Podle vyprávění měl dokonce existovat dokument, který dokazoval, že celý proces začal z podnětu některých hrbovských občanů. Ani ten však zatím není dostupný a je možné, že už ani neexistuje. Ludvík Křeček má za to, že se tito udavači chtěli na majetku osobně obohatit podle toho, jak například dopadla usedlost Stanislava Bureše.

Informace pro tento článek jsem čerpal převážně z deníku v trestní věci, obecních kronik, dále z poskytnutých dokumentů (dopisy, úmrtní list a rozsudek o rehabilitaci), z rozhovoru se synem Václava Křečka Ludvíkem a vlastním pátráním. Za poskytnutou pomoc tímto děkuji představitelům a občanům Místní části Hrbov-Svařenov, Mgr. Martinu Štindlovi, Ph.D. z Moravského zemského archivu, Marii Gálové, Správě pražských hřbitovů, Generálnímu ředitelství Vězeňské služby ČR a v neposlední řadě právě Ludvíku Křečkovi, který mi dovolil si náš rozhovor i zaznamenat na diktafon.

Ve fotogalerii níže si můžete prohlédnout, jak vypadá čestné pohřebiště v Praze-Ďáblicích, kde odpočívá Václav Křeček vedle obětí obou období diktatury v historii moderního českého státu. Doplnil jsem též pár snímků usedlosti číslo 1 v Hrbově a rodinný snímek Křečkových.

Veškeré dostupné dokumenty, které spravuje pobočka Státního okresního archivu ve Velkém Meziříčí nebo které má k dispozici syn Václava Křečka Ludvík, mám k dispozici ve formě fotokopie. Na požádání je mohu zapůjčit nebo vás odkázat na příslušný spis v archivu.

Fotoreportáž ZDE

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *