“Rok 1938 byl pro náš národ rokem těžkých zkoušek a utrpení.” Tak začíná kapitola v hrbovské Památní knize, která poprvé zmiňuje nastupující druhou světovou válku. Pro Československo znamená rok 1938 odstoupení pohraničí – tzv. sudet. Čeští vysídlenci pak prchali do vnitrozemí a pomáhali jim také Hrbovští. Na vánoční nadílku poslali podle kroniky 100 korun. Další pomoc pak poskytovali i v následujících měsících, než se v březnu 1939 torzo Československa rozpadlo na tzv. Protektorát Čechy a Morava a Slovenský stát.

Podíváme se na to, co o tomto těžkěm období píšou hrbovští kronikáři. Těmi jsou dva řídící učitelé zdejší školy: Vladimír Hammer, který školu vedl od 1. 9. 1929 až do 31. 7. 1941. A Antonín Bartušek, který se stal nejprve zastupujícím a poté řídícím učitelem po Vladimíru Hammerovi. Školu i kroniky pak vedl dál i po válce.

Z období tak zvaného Protektorátu Čechy a Morava mnoho autentických písemných dokladů o dění v Hrbově a Svařenově zatím nemám k dispozici. Kronika po roce 1939 nesměla psát o politických událostech, takže mnohé informace byly dopisovány až dodatečně. Jiné informace zase nová školní kronika (v pořadí už třetí, psaná od roku 1939 do r. 1946) podává velmi stručně. Některá data je pak možné dohledat v kronikách okolních obcí, z archivovaných úředních dokumentů a nebo zjistit z vyprávění pamětníků. Pokusím se nabídnout maximum toho, co se mi podařilo nashromáždit.

Zápisky ze školní kroniky

Zápisy ze školní kroniky, která byla psána během druhé světové války, a jejíž otisk vám nabízím zde, alespoň náznakem ukazují, co se dělo v Hrbově a Svařenově za války. Upozorňuji čtenáře, že mnohé záznamy pravděpodobně nejsou psány zcela dobrovolně, ale spíš z povinnosti, kterou kronikáři ukládali nacisté prostřednictvím “protektorátních” úřadů. Vybírám z nich jen které zajímavosti:

• na začátku školního roku 1940 a 1941 upravila škola nápis na budově a razítka v německo-českém uspořádání. Podle otisku razítka v kronice zněl nový název: Volksschule Herbau – Obecná škola Hrbov.
• 30. prosince 1940 se v místní škole (tak jako jinde) stala němčina povinně vyučovaným jazykem. Děti měly nařízené 3 až 4 hodiny výuky němčiny týdně. Stanovil to výnos ministerstva školství a národní osvěty. Ve druhém pololetí roku 1942 byla časová dotace na výuku dokonce zvýšena na 6 až 7 hodin týdně.
• 19. dubna 1941 museli žáci i učitelé povinně oslavit 52. narozeniny “Vůdce” – tedy Adolfa Hitlera. Podobné oslavy se konaly i v dalších letech a v obdobném duchu – oslavný proslov obvykle zazníval z rozhlasu. Kronika je nicméně v popisu školní “oslavy” velmi strohá, neříká, nakolik probíhala skutečně od srdce všech zúčastněných.
• Ve druhém pololetí roku 1942 museli i na Hrbovské škole zavést pro učitele v oficiálním styku tzv. “arijský” pozdrav se zdviženou pravicí.
• 14. března 1942 uvádí kronika, že si místní žáci a učitelé museli připomenout 3. výročí vzniku tzv. protektorátu, stejně jako pak 20. dubna další Hitlerovy narozeniny.
• Téhož roku kronika připomíná atentát na tak zvaného zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha: “Se zřetelem na podlý vražedný útok a jím zaviněnou tragickou smrt pana Zastupujícího říšského protektora generála Heydricha zaslal p. ministr školství vážný apel na učitelstvo a žactvo. Tento apel byl vzat říd. učitelem na vědomí a jeho obsah byl přednesen žactvu,” píše řídící učitel.
• 23. října 1942 podstoupili všichni učitelé Hrbovské školy zkoušku z německého jazyka, ve které uspěli.

Kromě toho se celou kronikou nesou poměrně nenápadné poznámky o tom, jak se zdejší učitelé museli zúčastnit různých zdokonalovacích a “přeškolovacích” kurzů – například v kapitole věnované školnímu roku 1942/1943 zmiňuje kronika desetidenní přeškolovací kurz výuky dějepisu pro Antonína Bartušek (nástupce řídícího učitele Vladimíra Hammera, který odešel 31. července do výslužby). Kurz velmi pravděpodobně cílil na to, aby učitelé dětem vykládali dějiny ovlivněné nacistickou ideologií. Další takový kurs absolvoval v létě roku 1943.

Ostatně výuka se v tomto duchu nesla také v hodinách prvouky a vlastivědy – dokládá to kronika záznamem z 15. března 1943, kde autor popisuje, že řídící učitel “poučil žáky o významu začlenění Čech a Moravy do Říše.” Bylo to při příležitosti “neokázalých oslav” 4. výročí založení tzv. protektorátu.

I do zápisů v kronice se přece jen dostaly nepatrné zmínky o válečném dění. Jsou to hlavně poznámky o různých akcích zaměřených na sběr papíru a dalších surovin. V říjnu 1943 škola uspořádala též sbírku na “válečné Dílo pomoci Německého červeného kříže”. Sbírka vynesla 57 korun a navrch 10 korun od řídícího učitele.

Dění na škole (i v kronikách) bylo poměrně pod častou kontrolou z vyšších míst. Každý rok je v kronice alespoň jeden záznam o kontrole inspektorem. Tím byl Josef Kubíček, někdy zastupovaný Františkem Gallem, tajemníkem okresního školního výboru.

Právě v roce 1943 se také ve školní kronice poprvé připomínají hrbovští hasiči (sbor vzniknul 11. dubna 1943 a měl 15 členů) – tehdejší řídící učitel s nimi nacvičil blíže neurčené divadelní představení. Památní kniha dopisovaná po válce zmiňuje například hru od Karla Fořta: V českém ráji (7. února), dále 28. února od Boženy Rajské-Smolíkové: Zlatý liják, 4. dubna od stejné autorky Zámecké strašidlo a 14. listopadu od Aloise A. Suka hru Trampoty hajného Klobáska.

Konec války – dle školní kroniky

Poslední válečný školní rok 1944/1945 už je v kronice o něco sdílnější. V březnu ještě žáci školy vyslechli z rozhlasu oslavný program k 6. výročí tzv. protektorátu. Koncem května už zmiňuje něco diametrálně odlišného. A to zprávu o tom, že od 30. dubna do 19. května byly v Hrbově ubytovány jednotky rozbité německé armády, polské brigády i němečtí vystěhovalci. Od 9. května zase ve škole bydleli vojáci Rudé armády a někdy též rumunské armády.

Ze stylu písma je patrné, že velká část zápisů v kronice z tohoto školního roku už je psaná ex-post, po kapitulaci nacistů. Nabízím ještě závěrečný citát z kroniky:

“Po druhé v dějinách našeho národa se splnila věštba Komenského a po přejití vichřic hněvu se vláda našich věcí zase vrátila do našich rukou. Od 9. května 1945 jsme opět svobodni, volni a uplynulých 6 let nám připadá jako zlý, strašlivý sen. Náš vroucí dík za osvobození patří chrabrým armádám Spojenců, především Rudé armádě a jejímu generalissimu Stalinovi a našemu druhému presidentu Dr. Edvardu Benešovi.”

Není to poslední zápis v kronice. Ta pokrývá ještě jeden školní rok, na jehož konci se na základě úředního rozhodnutí uzavírá. Autor posledního zápisu, řídící učitel Bartušek vysvětluje, že je to proto, že záznamy v kronice z doby tzv. protektorátu neodpovídají pravdě a vnitřnímu přesvědčení českého učitele a že kniha obsahuje údaje okupanty vynucené (oslavy, sběry apod.) a podle něj proto bezcenné. Tuto školní kroniku proto nechal uložit jako školní archiválii a dokument této doby.

Údaje v dalších kronikách

Doplňuji, že obsáhlejší je – pokud se týká začátku války – ještě předcházející – druhá – školní kronika – dokud nebyla zapečetěna a odevzdána do archivu. Naopak na protektorátní kroniku, ze které jsem výše citoval, navázala (a zároveň ji doplnila) původní Památní kniha obce, do které řídící učitel Bartušek začal přispívat po válce.

Ta obsahuje jednak i politické údaje z doby tzv. protektorátu (poslední záznam je na straně 38 – ještě asi zapsaný řídícím učitelem Hammerem) a jednak i zpětně doplněné údaje (od strany 38 dál). Moje další řádky budou tak kombinovat záznamy ze všech těchto kronik i z dalších zdrojů.

Hrbovští a Svařenovští v zahraničním odboji

V Hrbově se prakticky od počátku okupace formoval protinacistický odboj. Někteří lidé se do něj zapojili v utajení přímo v okleštěné republice, jiní tím, že se z okupované země pokusili uprchnout, aby se přidali k odboji zahraničnímu. Byli to Karel Novotný a Alois Dvořák z Hrbova a Karel Oulehla a Alois Strnad ze Svařenova. Útěk posledních dvou jmenovaných byl ale prozrazen, zůstali proto doma a aktivně se zúčastňovali domácího odboje. Pestrému příběhu Karla Novotného se věnuji v samostatném článku.

Život v protektorátu – hospodářské zásobování války

S nástupem nacismu se změnil i každodenní život občanů v tzv. protektorátu. Vše bylo podřízeno válce – výroba, zásobování i zábava. Občanům se nedostávalo zejména potravin a ošacení, ale i dalších předmětů denní spotřeby. Veškeré zboží bylo přidělováno plánovaně na základě tzv. potravinových a přídělových lístků, které se rozpočítávaly na týden a na osobu. Příděly bývaly nedostačující a potraviny ochuzovány – mléko se prodávalo odstředěné (odtučněné) a pouze v malém množství, místo másla byl prodáván umělý tuk, marmeláda se vyráběla z červené řepy a byla oslazená cukerinem – umělým sladidlem. Ošacení se prodávalo málo a bývalo nekvalitní, proto obyvatelé své staré šaty přešívali a podle potřeby dobarvovali. Nepotřebné věci občané podle možností vyměňovali, především za potraviny. Domácí hospodářská zvířata bývala evidována a jejich produkty (maso, vejce, mléko) občané odevzdávali úřadům.

Památní kniha popisuje, jak se místní vyrovnávali s nařízenými dodávkami svých hospodářských výrobků úřadům. Když bubeník Jiří Marek vybubnoval, že je v Hrbově kontrola, začali lidé obilí schovávat do různých skrýší. Třeba do kanálů, kde pytle prožraly myši, jindy třeba do kop hnoje, kde je zase objevili někteří nenechavci. Kronika popisuje taky to, že kontroly bývaly často podpláceny – pokud pro ně lidé nachystali bohatou hostinu, dopadla celkem dobře. Jindy ale padaly i pokuty a tresty vězení.

Zrekvírované zvony

Válečná mašinerie potřebovala pro své zásobování maximum surovin nejrůznějšího původu. Tak se stalo, že museli farníci sejmout zvony z kostelů a zvonic. Ty pak odvezla německá armáda a roztavila je pro válečné účely. Takový osud stihl i dva zvony z hrbovské kaple Svatého Václava, které byly až do roku 1941 zakopány právě proto, aby je Němci nezabavili. Právě tehdy je farníci nechali slavnostně posvětit a zavěsit na zvonici nově postaveného kostela. Už následujícího roku je německá armáda zabavila a roztavila.

Po celou dobu války bylo nutné udržovat zatemnění oken kvůli bombardování, místní občané také drželi nepřetržité noční bezpečnostní hlídky. Mimo těchto hlídek byly také v pohotovosti obecní hasičské sbory, které zajišťovaly v hasičských skladištích služby a techniku udržovaly v provozuschopném stavu. V Hrbově tak ve světle válečných událostí vzniká v roce 1943 hasičský sbor, o jehož historii se můžete dočíst zase zde.

I zábava bývala za války omezována, zejména v období Heydrichiády. Taneční zábavy se pořádat nesměly, rozhlasové přijímače byly zprvu občanům odebírány. Následně však byly kvůli šíření německé propagandy občanům vraceny, ovšem s vymontovaným zařízením, které by umožňovalo poslech zahraničního rozhlasu. Přístroje byly navíc opatřeny cedulkami, které upozorňovaly, že poslouchání zahraničního rozhlasu se trestá káznicí nebo i smrtí.

Gestapo v Hrbově

V roce 1942 vzpomíná památní kniha na perzekuce, které uvalila nacistická moc na rodiny spřízněné s vojáky čs. zahraničního odboje. A to v souvislosti s Heydrichiádou. Tak se stalo, že 17. září 1942 německá státní tajná policie zatkla do 24. prosince Jana Novotného z čísla 9 s manželkou a synem Arnoštem. Toho pak gestapo věznilo až do 8. června 1943.

Německé velitelství bylo tehdy ve Velkém Meziříčí v Hospodyňské škole. Občanům sice byli němečtí vojáci nebezpeční, ale ještě nebezpečnější byli neuniformovaní přisluhovači nacistů, kteří udávali jakékoli přestupky proti státní moci Gestapu. Pobočka nacistické tajné státní policie bývala od ledna 1945 v bývalé Hospodyňské škole, jak popisuje bakalářská práce Jany Křehlíkové z brněnské Masarykovy univerzity. Konfidenty bývali často trestanci propuštění jen a pouze kvůli tomu, aby sloužili protektorátní moci informováním o dění ve společnosti.

Nasazení na nucené práce

Mladí lidé narození mezi léty 1921-1922 bývali nasazováni na práci v Německu – zejména v továrnách a ve válečné výrobě. Později byly nasazovány i další ročníky na tzv. Nothilfe – nutnou pomoc. Tito pracovníci vyprošťovali zraněné z trosek a odklízeli sutiny po bombardování. O nuceném nasazení pojednává také hrbovská Památní kniha. První záznam uvádí v roce 1941 zedníka Františka Říhu z čísla 27 v Hrbově. Nasazen byl do Horního Slezska. Dalšího pak od 16. října 1942 krejčího Roberta Oulehlu z čísla 19. Pracoval v Porýní jako krejčí, než se na konci války mohl vrátit domů 26. března 1945. Zažil tam hlad i masivní americké nálety, které měly zničit tamní válečný průmysl. Dalším nuceně nasazeným byl v roce 1943 pak obchodní příručí Arnošt Oulehla z čísla 19. A to od 7. června do zbrojovky v Kuřimi. Jako frézař tam pracoval do 9. dubna 1945. V roce 1944 se pak na nucené práce dostal taky obuvník Karel Oulehla, též z čísla 19. Nasazen byl od 14. února 1944 do 15. prosince téhož roku v Mnichově. Od 7. ledna 1945 do 25. dubna 1945 potom musel pracovat v Junkersových závodech v Praze. V závěru války byli na přípravu zákopů proti postupující Rudé armádě nasazeni ještě Josef Oulehla z čísla 19, František Oulehla z čísla 3 a Václav Vetešník z čísla 10.

Zahraniční výsadkáři

Nad Českomoravskou vrchovinou spojenecká letadla nejen převážela pumy pro své cíle, ale taky zbraně, vysílačky a výsadkáře. Vysočina poskytovala svým lesnatým charakterem a kopcovitým terénem dobré podmínky pro úkryt parašutistů z Londýna. Na odbojové hnutí spojené s výsadkáři kolem Velkého Meziříčí obsáhle vzpomíná bakalářská práce Jany Křehlíkové z brněnské Masarykovy univerzity. Vysvětluje, že v okolí Velkého Meziříčí působili zejména partyzáni z organizace Rada tří – konkrétně skupina TAU. Zároveň s tím se do okolí Velkého Meziříčí také dostali parašutisté – ze skupiny Operace Calcium a také z Operace Platinum-Pewter.

Podle vyprávění mé babičky a pamětnice Marie Dobrovolné se partyzáni či výsadkáři (možná členové skupiny Platinum-Pewter dle pamětníka Ladislava Svobody) ukrývali i v lesích za kopcem Strážnice. Místní občané jim byli všelijak nápomocni, zašívali jim košile, nosili jídlo a především je chránili před prozrazením. Partyzáni jim na oplátku věnovali například své padáky, které místní rádi využili jako látku na ošacení, která byla tehdy vzácná.

Hrbovský odboj

Zmíněná bakalářská práce popisuje, že podle zápisů z okresních četnických kronik sice na Velkomeziříčsku existovaly četné skupinky odbojářů, významnější počet akcí ale nepodnikaly až do roku 1945.

Ze zápisů hrbovské kroniky pak vyplývá, že přímo v Hrbově vznikla partyzánská skupina s krycím jménem Sedlák, členy byli Stanislav Bureš, Ing. Oldřich Šabacký, Vincenc a František Mejzlíkové, Václav Caha, Josef Sláma, Jaroslav Voda a řídící učitel Antonín Bartušek (současně kronikář, který válečné zápisy do kroniky doplnil zpětně a který i vedl záznamy také v protektorátní kronice). Zapojená měla být do skupiny Rada tří – TAU. Podle zápisků v kronice očekávala skupina odbojářů zbraně z Anglie.

Více o skupině TAU, Radě tří a spojení s komunisty – klepni ZDE

Podle zmíněné bakalářské práce patřila skupina TAU pod organizaci Rada tří. Ta působila na řadě míst Moravy a její skupiny nesly jména podle řecké abecedy. Skupina TAU pak působila na Velkomeziříčsku. Jejím velitelem (V. oddíl) měl být poručík František Chyba.

Součástí skupiny TAU byla také velká řada komunistů, než si vytvořili vlastní organizovaný odboj. To se zřejmě ukázalo jako důvod toho, proč z Londýna mnoho zbraní nepřišlo, ačkoli je členové skupiny očekávali. Pro vysvětlení se obracíme znovu k citaci z bakalářské práce: „Britové si byli vědomi toho, že zbraně, které k nám letecky dopraví, mohou nakonec skončit v rukou jejich komunistických spojenců, o nichž postupně ztráceli veškeré iluze. A pokud jde o Sověty, ti neměli žádný zájem na tom, aby po tisíci kilometrech pochodu dorazili na místo ve chvíli, kdy by mohli Čechům už jenom blahopřát k tomu, že se osvobodili sami. O nic lákavější pro ně nebyla představa, že obsazují zemi, která má vlastní samostatnou armádu a ta se pro pokyny obrací ke svému vlastnímu vedení.“ Jde o citaci jednoho z velitelů odboje Radomíra Luži: V Hitlerově objetí (Kapitoly z českého odboje. Praha 2006, s. 210.)

Začátkem března 1945 začali odbojáři pracovat, u pana Bureše ubytovali parašutisty z Anglie – ppor. Jaroslava Pešána (krycí jméno Vincek) a ppor. Aloise Vyhňáka (krycí jméno Vavřinec). Prostřednictvím vysílačky Věry měli zajistit spojení s Anglií a zorganizovat shozy zbraní a spojovacího materiálu z Anglie. Ty se podařily dva – u Radenic a u Rohů. Shoz u Hrbova a na Dědkovské hoře bohužel nikoli, jak potvrzují i dokumenty zmíněné v bakalářské práci, ze které čerpám. Skupina pak dále odzbrojila četnickou stanici v Uhřínově a zúčastnila se i zničení kolejnic u Oslavičky, jak popisuje kronikář a člen skupiny.

Co o shozech zbraní říká bakalářská práce – klepni ZDE

Výše zmíněná bakalářská práce doplňuje následující: “V londýnském rozhlase byly oznámeny dva shozy zbraní. Mělo k nim dojít ve dnech 15. – 17. 4. 1945, nejprve u Hrbova a poté u Telečkova. Členové skupiny TAU očekávali spojenecká letadla na označených místech, avšak nebylo nic shozeno. Proběhla tak alespoň cvičná střelba s novými zbraněmi a přepadení obce Rohy kvůli zatajení a skrytí jednoho ze shozených barelů. V zásilce se našla radiostanice.”

Každodenní hrozba odhalení úkrytu nutila partyzány udržovat si nedůvěru k neznámým lidem. A právě hrozba prozrazení se jednoho dne mohla stát osudová pro místního občana a mého pradědečka Petra Chytku, když v lese nevědomky odhalil odbojářský úkryt. Partyzáni jej nejprve chtěli ze strachu z prozrazení zastřelit. Ovšem Petr Chytka poznal košile, které jeho rodina pro partyzány zašívala, a tak si svůj život zřejmě zachránil.

Konec války a ozbrojený odpor

Když se fronta pomalu blížila k Hrbovu, zapojili se do intenzivnější činnosti také Hrbovští odbojáři. Uhřínovská kronika na straně 43 uvádí událost z 6. 5. 1945. V té době, kdy v Praze příslušníci české policie, zbytky české armády i obyčejní občané ze všech sil vytlačovali německé vojáky z blízkosti budovy Československého rozhlasu a z pražských ulic vůbec, občané v celé zemi propadli radostné euforii a bojovému duchu. Nejinak tomu bylo i na Velkomeziříčsku. Příslušníci odboje se v osudný den shromáždili na radnici, ustavili městský národní výbor a začínají vyjednávat s německými vojáky ve městě. Zpráva o dění se dostala taky k odbojářům v Hrbově i Uhřínově.

Uhřínovská kronika uvádí, že se Uhřínovští do města šli podívat také. Na radnici podle kronikáře vládl chaos, zbraně měli v rukách i ti, kteří je viděli poprvé a chtěli s nimi hlavně předvádět svou důležitost na náměstí. Navíc se do města vrátili ustupující Němci, kteří si ještě definitivní prohru nepřipouštěli.

V takovéto situaci se do Velkého Meziříčí vydala také ozbrojená skupina mužů z Hrbova. Ovšem nikoli po silnici, aby nebyli napadeni, ale po lesních cestách kolem Palečkových rybníků, přes Ameriku k Uhřínovské silnici. U města pak narazili na skupinu německých vojáků. Začali po nich střílet a jednoho vojáka zastřelili. Němci palbu opětovali, Hrbovští proto ustoupili. Německé vojáky však tato událost rozlítila, existovala totiž smlouva parlamentářů s německou armádou o tom, že Němci nebudou střílet, pokud nebudou napadeni. Hrbovští o této smlouvě nevěděli, a proto na vojáky Wehrmachtu zaútočili. Němci si tuto událost vyložili jako vraždu, a protože Hrbovští přišli do města po Uhřínovské silnici, považovali je Němci za Uhřínovské. Plně vyzbrojení němečtí vojáci se tedy druhý den na nákladních vozech vydali do Uhřínova, ten obklíčili a přinutili místního muzikanta Josefa Zemana, aby troubil na poplach a vyhnal tak občany z domů na náves. Signál z trumpety však zmátl kostelníka Josefa Zemana, který měl za to, že hoří. Proto se oblékl do hasičské uniformy a vyběhl na náves. Hasičská uniforma ovšem zase zmátla německé vojáky – hasiče v uniformě pokládali za partyzána – proto na něj začali střílet. Kronika neuvádí, zda byl Josef Zeman zasažen (zmiňuje to nejspíš až uhřínovská četnická kronika – podle ní skutečně zraněn byl), ovšem po této události vojáci prohledali celou vesnici a podle listů pro zásobování zjistili, že nikdo nechybí ani nepřebývá. S nepořízenou tak odjeli zpět do Meziříčí.

Hrbovští ozbrojenci se mezitím skrývali v lesích. Omyl Němců je tak uchránil od možného masakru.

Zápisky v uhřínovské kronice se ovšem trochu rozcházejí se zápisem v obecní kronice hrbovské (strana 55 Památní knihy obce Hrbova). Ta uvádí toto:

6. května 1945 dostala skupina “Sedlák” rozkaz odebrat se s výzbrojí do Velkého Meziříčí. Postupovala údolím “Amerikou”. Na uhřínovské silnici byla napadena kulomety z nákladního německého auta a zahnala je k Třebíči. Na státní silnici u Sáblíkových byla opět napadena německými auty, vyřadila je vrženou pumou a palbou, zajala 7 členů posádky, ukořistila vozy a 8 pancéřových pěstí a předala veliteli Rady 3 – TAU ve “Světlé”. Meziříčský okresní národní výbor zatím vyjednával až do 20 hodin s posádkou esesáků o vydání města. Ta však ujednané podmínky nedodržela, povolala v noci z Bíteše tanky, které zajaly na radnici 58 členů odboje a bestiálně je 7. května zavraždili. Partyzánské skupiny ve Světlé dostaly rozkaz k ústupu. Hrbovská skupina ustoupila do Hrbova, pak do hájenky “Křekovce” a potom do Dědkova. 9. června se vrátila domů.

Velkomeziříčský masakr

Jak jsme zmínili, 6. 5. 1945 ve Velkém Meziříčí už probíhalo povstání místního obyvatelstva. Občané obsadili radnici, zvolili si revoluční národní výbor a ozbrojili se. Jenže se do města tou dobou taky dostali ustupující němečtí vojáci. Proti nim neměli odbojáři nejmenší šanci. Toho dne bylo skoro 60 členů národního výboru zajato Němci, v budově Školy pro hospodyně vyslýcháno a podrobeno mučení. Poté byli 7. května revolucionáři naloženi na nákladní vozy, vojáci je převezli k soutoku řek Balinky a Oslavy a tam je postupně popravili. Jejich těla pak byla svržena do řeky. Vůdce odbojářů Jindřich Nováček byl téhož dne pověšen na náměstí na pouliční lampě.

Paradoxem je, že už 8. května 1945 bylo také Velké Meziříčí osvobozeno Rudou armádou. Německá vojska prchala do amerického zajetí, které pro ně skýtalo jemnější zacházení než zajetí sovětské.

Zdroje:

• Státní okresní archiv, MZA v Brně – pobočka Velké Meziříčí,
• hrbovské obecní a školní kroniky,
• Kronika obce Uhřínov,
• vyprávění hrbovských pamětníků,
• bakalářská práce Jany Křehlíkové z brněnské Masarykovy univerzity.